Publikováno

Vánoční prodejní výstava v galerii MAXIART.

Výstava v galerii MAXIART

Publikováno Napsat komentář

Dřevoryt

Dřevoryt nebo-li xylografie vzniká za použití dřevěných destiček, které jsou naříznuty napříč kmenem stromu a místo nože se používají mědirytecká rydla. Za průkopníka dřevorytu je považován

Vladimír Komárek
Vladimír Komárek obrazy

mladý anglický rytec Thomas Bewick, který objevil techniku, která umožnila snadnější zvládnutí hmoty a dřeva. Technika dřevorytu se rychle šířila napříč ateliéry umělců a na velmi dlouhou dobu získala dominující postavení především v knižní grafice.

Pro jemnou dřevoryteckou práci je vhodné tvrdé a husté dřevo, například z buxusu nebo hrušky. Destičky pro dřevoryt lze již dnes běžně zakoupit ve výtvarných potřebách nebo si jej můžete jednoduše vyhotovit. Před rytím je vhodné postupovat podle kresby, kterou si předem rozvrhneme na papír – ideálně průsvitný, aby šlo kresbu přenést na destičku. K rytí se používají kvalitní dřevorytecká rýtka z kalené oceli. Čepele rydel mají různé profila a jsou zasazeny do držadel houbovitého tvaru a jejich délka by neměla přesahovat 11 cm. Síla a tloušťka vrypu je pak určována použitým profilem čepele, ale také silou, která je vyvíjena na rydlo. Rýtka pro dřevoryt by měla být před každým rytím dokonale nabroušena, což se obyčejně provádí na jemném brousku z tvrdého přírodního pískovce.

Dřevoryty tvořilo mnoho našich předních českých umělců, jako například: František Kupka, Josef Váchal, František Bílek, ale také velmi často Vladimír Komárek.

 

www.galerie-maxiart.cz

 

Publikováno Napsat komentář

Suchá jehla

Kristian Kodet
Kristian Kodet suchá jehla

Suchá jehla je též nazývána jako jehloryt a jedná se o grafickou techniku tzv. tisku z hloubky. Suchá jehla se ryje ocelovou jehlou přímo do hladkého povrchu měděné nebo zinkové desky (tzv. suchý proces – není použita kyselina. První známky o technice suché jehly sahají do 15. století u anonyma zvaného Mistr rukopisu Wolfegger Hausbuch, dříve též nazýván jako Mistr Amsterodamského kabinetu. Význačných výsledků se dočkáme  však až u suché jehly Albrechta Dürera a Rembrandta van Rijin. Suchá jehla patří mezi technicky náročnější výtvarné postupy, ale má nezaměnitelnou kvalitu výrazu. Mezi umělce, pro které byla suchá jehla typická můžeme namátkou jmenovat například Vladimíra Komárka, Jaroslava Klápštěho nebo Josefa Jíru či Kristiana Kodeta.

Suchá jehla – technika

Kresba suchou jehlou se provádí ostrou rycí jehlou, která je nečastěji zasazena ve dřevěném držátku a drží se prakticky stejným způsobem jako tužka. Hloubka rýh je pak úměrná tlaku, který na jehlu vyvíjíme a na ostrosti úhlu hrotu jehly. Po obou stranách vrypu pak dochází k vytlačování kovu, který připomíná hřebínek (grátek). Tento hřebínek se neodstraňuje, ale naopak je využit jako typický prvek. Při vybarvování rytiny totiž zadržuje měditiskovou barvu na okrajích čar a tam často barví více než barva, která je obsažena v prohlubních. V hustých sítích čar pak vznikají spojité závoje barvy i na úrovni povrchu desky. Výsledná vyrytá kresba pak vychází v tisku měkce, bez ostrého ohraničení a získává tak nenapodobitelný sametový vzhled. Suchá jehla se také vyznačuje tím, že při zatírání barvy a vysokém tlaku tisku se velmi rychle snižuje grátek a otisky ztrácejí na sytosti. Proto autorem vždy vzniká omezený počet kusů suchých jehel.

 

www.galerie-maxiart.cz